Žádná propast nemá tak hluboké dno, abychom se z něj nemohli odrazit.

Porod hotov, ale jak dál?

23. srpna 2012 v 12:55 |  Takhle nějak vzniknul život ... ten náš
Dívali se na mě v nemocnici jak na bláznivou ženskou, když jsem řekla: jakou dulu? Ani to slovo jsem nikdy předtím neslyšela a teď bych to měla mít? Nechci, aby ke mě domů chodila cizí osoba a snažila se mi předávat rozumy o péči o dítě, které se naučila kdesi ve škole. Udělali mi tedy schůzku s nemocniční dulou. Ale to, že mi uchovali lůžko, abych v nemocnici ještě mohla zůstat se mi sdělit nikdo neobtěžoval. Takže já se odpoledne probudila, šla k té nemocniční dule na prohlídku, ta byla nepříjemná a okamžitě začala obtelefonovávat instituce a hledat dulu, která mi po 4 týdny bude chodit domů pomáhat. Že prý zákon a musí to být. (vězení?) Po této neblahé zkušenosti jsem odjela autem domů. Tomášek byl v inkubátoru mimo onen pokoj dělený s 6ti jinými ženami, které své dítě měly u postele, já ne, tak asi můžu jet a přijedu až na to kojení. Nikdo se neptal, nestaral, tak já taky ne. Jsem zvyklá dělat si vše po svém a mimo to, jsem musela hlídat doma Tomáše st., aby mi z obydlí neudělal kulničku na dříví při zapíjení syna. To se mi docela nepovedlo. Když jsem přijela na kojení poprvé tak hned držková od (asi) hlavní sestry, kde jsem byla a proč jsem nic neřekla. Nejsem ve vězení, abych musela něco hlásit. Jsem dospělá žena a nikdo mi neřekl, že můžu zůstat. Mě řekli, že si tady můžu odpočinout případně se vyspat. Tak prý nedorozumění. Jojo ... na otázku jestli zůstanu spát přes noc, byla má odpověď jasná: ne. Hlavně i pro to ohlídání obydlí. Řekla jsem, že budu co dvě á tři hodiny dojíždět. A jezdila jsem celou noc: tam a zpátky, tam a zpátky. Tomášek by stejně nebyl u mé postele, ale v jakémsi oddělení pro děti v inkubátorech a já bych tam nesměla ani potichu sedět. Na kojení bych se stejně musela budit sama, světlo na čtení nebylo povoleno, tak co tam budu dělat? Usnu, kojení nebude a z domu kulnička... takhle se mi povedlo alespoň to jedno: pravidelné kojení.

Sestry, určitě většina studentky, na onom inkubačním oddělení mě prohlašovaly za blázna: po porodu autem, sem a tam, sem a tam ... jéé, nejsem nemohoucí. Prostě jsem porodila dítě a jsem ok.

Tak noc jsme přežili tak nějak všichni a odpoledne pro Tomáška. Ráno už mi sestry při kojení sdělily, že to vypadá dobře a že si Tomáška zřejmě budu při další návštěvě moci odvést. Z další návštěvy bylo nakonec půl třetí odpoledne. Ten den jsem měla narozeniny a Tomášek byl tím nejkrásnějším dárkem jaký jsem si mohla přát. Jela bych pro něj klidně v noci kdyby nešlo jinak.
A byli jsme doma... my jako "rodina" a stále ta návštěva.

V Nizozemsku je zvykem když se narodí dítě, v oknech domácnosti vyvěsit dekoraci, případně dát dekoraci okolo baráku, na zahradu atd. (např):
hurá kluk hurá holka.
Mě dekorace narození syna nečekala. Ani přání k mým narozeninám. A malý dárek? Jeden jsem si nesla přeci už domů. Což sice byla pravda, ale taková hezká dekorace by bývala byla takovou tou třešničkou na vynikajícím dortu. Jinými slovy: tečkou nad měkkým i. Měli na to času dost, všichni věděli, že to se dělá a všem to bylo uplně jedno. Možná se očekávalo ode mě, že uklidím binec po té oné noci a ještě si sama vyvěsím dekoraci na okna... ještě dnes mi z toho je taková malá velká smuténka na duši.

Uklidila jsem a šli jsme na nákup. Den jako každý jiný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.