Žádná propast nemá tak hluboké dno, abychom se z něj nemohli odrazit.

Když je člověk sám

24. srpna 2012 v 23:09 |  A tak dny plynou
Dnes jsem se opět utvrdila v tom, že i když si člověk myslí, že se někomu věřit dá a možná hlavně proto, že jsou na tom v cizině úplně stejně a tím míním doslova, že jsou v tom jen oni dva, každý sám na sebe, nikdo jiný, dva sami v cizině, bez přátel, kamarádů, rodiny a i přesto, že si ti lidé vždy pomáhali jak nejlépe dovedli, mohli se jeden na druhého spolehnout, tak i tomu přijde jednou konec. Když je člověk sám.

V pondělí jsem se domluvila s přítelem/kamarádem, že v pátek večer pohlídá u mě doma Tomáška, mého syna. Tak to bylo ok, žádný problém. Domluvili jsme čas a já podle toho souhlasila s časem a plánem jiných lidí.

V noci volal, jestli by jsme ráno ještě mohli něco zařídit, počítal s tím, že já prostě čas mám. Ok, zařídím, žádný problém. Jako vždy: může se spolehnout. Je to o důvěryhodnosti. Dnes ráno strejda přijel, já napsala řediteli smsku, že přijdu později a ok. Stálo nás to cca. 2 hodiny času, což pro mě, jako hodinově placeného zaměstnance, matku samoživitelku, je drahá sranda nejít jen tak do práce na dvě hodiny, ale ok. Lidé si mají pomáhat a večer bude hlídat Tomáše, tak proč by ne. Když můžu pomůžu. Zařídili jsme a oba šli svou cestou. Já jako zaměstnanec a on jako pan podnikatel.

A přišel večer. Veděl v kolik tu má být. Ještě jsem dala půl hodinu volného času. Počítala jsem s tím, že přijede. Nepřijel. Nevím proč nepřijel, ale jednodušše nebyl. Ve chvíli kdy tu měl být psal že se opozdí, že právě vyjíždí. Aby bylo vysvětleno: cesta od něj ke mě trvá cca hodinu. Nikdy bych tu schůzku už nestihla. Tedy moje odpověď byla jasná: "bývalo by bylo lepší, kdyby jsi to napsal dřív. Teď už nejezdi, zařídím si to." Takových smsek jsme si vyměnili několik. Ve chvílích kdy jsem volala lidem, že mi nepřijelo hlídání, se mi chtělo vážně plakat.
Nikdy nechodím po večerech ven, nedělám to, protože nemám hlídání.

Nejsem zvyklá někoho o něco prosit, žádat a dnes jsem se opět utvrdila v tom proč to nedělám a proč lidem nevěřím.

Strašně jsem se těšila na za celý rok první jeden jediný večer bez dítěte ve městě.

Co mám dělat? Tak co mám udělat? Snažila jsem se odpověď vymámit někde ve svém hlubokém podvědomí. Myšlenka, že vezmu Tomáška s sebou přišla pět minut před odjezdem.
Tomáš je vyjímečné dítě a nějak se s možnou nudou v tý restauraci popereme. To zvládnem. A zvládli jsme to a já jsem nakonec teď i ráda, že jsem se nenechala strhnout svou labilní náladou a neodřekla svou naplánovanou večeři.

Byli jsme v centru Haagu. Tomáš viděl, že žijeme ve městě a ne na vesnici. Na vesinici, která je stavěná jen z našeho domu, ze školky, pár dětských hřišť, zvířecí farmy a nákupního centra. Viděl, že v Haagu je toho víc než jen to co vidí v každodením životě.

Přišlo pár smsek o vyzvednutí Tomáška, možná byl onen přítel/kamarád dokonce opravdu v Haagu před mými dveřmi, já nevím, neřešila jsem a neřeším. Byli jsme na večeři. Poté v salonu na australské zmrzlině a jeli domů. Užili jsme si to oba. Můj syn i já.

Když je člověk sám, je sám. Je sám na všechno a stejně si dokáže poradit. Dokáže, protože musí.

"Je dobré být sám, neboť samota je těžká: to, že je něco těžké, pro nás musí být o důvod víc, abychom to udělali." Rainer Maria Rilke
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.