Žádná propast nemá tak hluboké dno, abychom se z něj nemohli odrazit.

Můj porod v Nizozemské nemocnici

23. srpna 2012 v 12:52 |  Takhle nějak vzniknul život ... ten náš
22.2.2009 ráno mi praskla voda. Protože jsem nevěděla co mám udělat a moje českonizozemská návštěva mě honila, že jedeme do nemocnice, tak jsem tam raději nejdřív volala. Vím, jak to v Nizozemsku chodí. Nic není tak jednoduché. Nic nefunguje jen tak přijít a čekat, že čověka přijmou s otevřenými dvěřmi. A taky že tak. Odpověď asistentky byla: "jestli chcete, tak můžete přijít, nějaký lékař se na vás podívá. Právě není tak plno, tak by bylo lepší když by jste přišla do půl hodiny." A tak jsem jela. Je to autem cca 10minut cesta. Žádnej stres. A byla jsem v nemocnici. Další půl hodinu jsem musela čekat než se uvolnil pokoj kam bych mohla jít a opět čekat. Tentokrát už na lékaře. Vzpomínám jak jsem se tenkrát bála, že to bude muž. Co mu řeknu? Že to nechci? Na co to svedu? Na víru? Jediná možnost byla víra. Islám, kdyby náhodou. Vše jsem měla v hlavě už připravené. Celý příběh proč mě nesmí vyšetřit muž. Ale přišla lékařka žena. Nebyla vůbec příjemná, milá a ani se o to nesnažila. Byla jsem pro ni standartím produktem na bežícím pásu. Podívala se, viděla vodu a děložní otevření, které bylo ještě malé. Pokud bych nezačala do 24hodin přirozeně rodit, zahájí porod nepřirozeně. Pokud bych už měla pocit že budu rodit, měla jsem zavolat a přijet. S těmito slovy mě lékař žena poslala domu. A tak jsem zase jela. Celý den jsem se nehla z obydlí, protože ta voda stále tekla, tekla a tekla. Kam bych chodila, vždyť bych se musela co metr to převlíkat. Nemám tolik kalhot :-). Den jsem přežila. Půl 9 večer a návštěva v plném proudu. Něchtělo se mi spát, trošku mě bolelo břicho a možná by nebylo od věci už opravdu usnout - moje večerní myšlenky si pamatuji jako by byly včerejší. Tu bolest zaspat. Co s tím jiného. Kdo ví co mě zítra zase čeká. Byla jedna ráno. V půl 3 v noci jsem zase pochodovala z ložnice do kuchyně, z kuchyně do ložnice a sem a tam. Všichni poklidně spali a já měla rodit. Zavolala jsem do nemocnice, že asi už budu rodit. Měla jsem přijet. Vzbudila jsem Tomáše, aby mě odvezl. Ten začal hned budit návštěvu, která měla jet s náma. K mému vzteku jsme tedy v půl 4 ráno jeli skoro všichni. Pokoj byl připraven. Měla jsem si lehnout. Nebudu ležet! Točí se mi hlava! Potřebuju sedět a nemluvte na mě. Není mi dobře. Na té židly jsem seděla jsem seděla asi 2 hodiny. Pak chtěli dělat nějaká jednoduchá vyšetření při kterých jsem musela ležet. Já opět nešťastná, že musím ležet, když se mi v lehu točí hlava. Setra mi měřila tlak, dítě na kraji dělohy dostalo na hlavu jakýsi drát pro kontrolu životních funkcí a já se nesměla hnout. Sestra si se mnou chtěla povídat, ale mě nebylo dobře. Ptala se mě jestli jsem chodila na předporodní cvičení. UŽ ZASE ... Kam??? Nikam jsem nechodila. Do práce jsem chodila.Na to jak já byla nepříjemná, sestra příjemná byla. Snažila se mě v rychlosti naučit jak dýchat, aby mě břicho bolelo méně. Musím říct, že za to jsem ji byla opravdu vděčná, dodnes jsem, protože to pomáhalo a ona mě tenkrát pomohla aniž já bych ji žádala. Divím se že se mnou měla tu trpělivost. Přišla lékařka. Ano, byla to "moje" studentka, které jsem na jedné z kontrol řekla, že pokud tam nebude, tak já nerodím a čekám. Bylo cca. půl 6, mě se chtělo čůrat a dítě chtělo ven. Můj porod trval cca. 3 minuty. Z čehož cca 2 minuty byl čas, který jsem věnovala svlékání zbylého oblečení. Triko už jsem nestihla… a byl tammůj syn. Můj syn, mé polonahé já, otec dítěte a návštěva.
Já u porodu nikoho nechtěla a musím se i přiznat, že přes to jak rychlý a pohodový porod jsem měla mě dodnes někde v koutku hlavy štve, že tam byli lidé. "Cizí" lidé, kteří s mým těhotenstvím, mateřstvím neměli nic moc společného.



Objasnění situace: má česko/nizozemská návštěva byla moje matka a otec
Kdo četl můj článek na téma týdne máma, pochopí mou nechuť
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.