Žádná propast nemá tak hluboké dno, abychom se z něj nemohli odrazit.

(pokračování dříve než za rok v zari 2017 ) Tak abych to stihla jsem tu.

10. května 2018 v 14:15 |  A tak dny plynou
Tak tady sedím a přemýšlím co se zase stalo. Já nevim co s tim dítětem je, co furt chce. Dostane cokoliv co si jen pomyslí. V létě jsme 5 týdnů na dovolené (tak dlouhé jsou tady velké prázdniny). Každé prázdniny jsme někde jinde než doma. A jo je to tak, že jsem hroznej budget, takže spáváme třeba v autě nebo někde zarezervované až po cestě hlavně co nejlevněji. Od určité doby jsem přestala létat (tím možná začala moje éra -dovolená jedině levně-). Asi je to strach z toho co by se mohlo stát když může být terorista klidně sousedem. Dneska to už člověk prostě nepozná.

Tak začátkém tohoto přemýšlení jsem chtěla napsat, že se poslední dobou s Tomáškem skoro jen dohadujeme. On má svůj osobitý temperament, své charisma, Každý kdo ho vidí se do něho hned zamiluje. On pomůže když vidí že může, nebo by prostě pomoct měl, mohl. Chodí s odpadkama skoro každý den. Nikdy žádný řeči okolo toho, ale taky dokáže být uplně jiný. Drak. Jako každé dítě. - Si teď kdokoliv z vás řekne.
NE.
Ne každé dítě, kluk, holka, hermafrodit, nezničí za 2 dny nové boty tak až jsou v nich po stranách díry. To třeba 3 krát do měsíce (tolikrát já mu kupuju boty). Ani jediný kalhoty nemá už bez díry.
Ne, on to nedělá schválně. Jemu se to prostě stane. Nějak. Nedává pozor. Ale možná ani to to neni. Prostě jemu se to nějak děje. Víc a častěji než komukoliv jinému. Ať dítě, muž, žena, starka, děda, kdokoliv.
Takže co se zas stalo: za poslední 3 dny už porozbíjel takovejch věcí. Pořád s ním něco opravuju, zašívám, připínám nebo lepím. A možná jsem nervózní už jenom z toho, že furt něco musím řešit (to jeho: máma to zařídí).

Možná to vypadá, že sám nic neumí. To tak není ani maličko. On toho umí sám celkem dost, i celkem dobře a to co neumí chce prostě vyzkoušet, jako každé dítě. Děti se narodí a učí se. Tomášek má svůj systém učení. Nejde to po dobrém, půjde to po zlém a když ani to nepomůže, tak je to většinou už rozbitý a máma to zařídí.

Od 7 let jezdí do školy na svém kole. Nejdřív jsme jezdili spolu, já jako doprovod a asi v polovině 4/5 třídy začal jezdit sám. Sám začal jezdit nejdříve parkem, protože po silnici jsem mu ještě tenkrát moc nevěřila. (no ani dnes ještě ne tak úplně, když vidim ty auta jak jezdí jak hovada i když jsou už jen tady po cestě 3 školy. A to Tomášek musí ještě o kous dál) Já když ho občas vidim jak na tom kole jede tak jsem tak vděčná, že si ještě nic neudělal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.